Šílenec
Šílenec
Další z mých volně psaných povídek. Věnuji ji každému, kdo bude ochoten číst to, do čeho jsem promítnul svůj vztek, nenávist a beznaděj, a také každému, kdo má rád žánr, ke kterému patří.
Tomáš P. alias Kedrigern čaroděj z hor Tichého Hromu
„Započněte útok. Okamžitě!“ zakřičel velitel.
„Pane, je jich strašná přesila, naše jednotky je nemají šanci přemoct.“ oponoval mu jeden z pobočníků.“
„Je to rozkaz pobočníku, otevřete bránu a okamžitě vyšlete každého, koho máme k dispozici, v čele se mnou je porazíme, ano, za těžkých ztrát a možná to nepřežiji, ale jsem nejmocnější mág co kdy žil, tak proveďte rozkaz!“ zakřičel generál Elegianus.
„Už jsou na cestě, pane.“
„Skvěle, půjdete se mnou do první linie, váš úkol je prostý, zabít co nejvíc nepřátel!“ chytil pobočníka za ruku a oba je přemístil, přímo před otevírající se bránu.
Generál neváhal, dvě slova a vytvořil kolem sebe ochranné kouzlo. Tasil meč a vydal se přímo mezi nepřátele, jednu ruku zdviženou a křičíce slova zaklínadla, z té ruky se mu začal řinout plamen a zaplavovat nepřátele. Umírali po desítkách, cítil jejich bolest, cítil, jak vyprchává jejich život, jak ta spousta nespoutatelné energie, která utíkala do... nikdo neví kam. Cítil strach ostatních.
Když jeho ochranné kouzlo selhalo, byl již mezi nepřáteli, opět nezaváhal a ochránil se dalším. Jeho meč zaplál silným světlem, jen co vyřkl jediné slovo. Začal jím kolem sebe rozsévat smrt. Rozdával rány a meč procházel brněním nepřátel jako máslem, jeho druhá ruka automaticky prováděla gesta kouzel, kdykoliv se někoho dotkla, padl mrtev k zemi, kdykoliv dokončila gesto kouzla, vyvalily se z ní blesky, plameny, šokové vlny, které zabily, omráčily nebo jinak z boje vyřadili každého, kým prošly.
Už za sebou slyšel ryk boje, když jeho muži dorazili k nepřátelům, cítil, jak pobočník používá magii a bojuje s nepřáteli, cítil také, jak slábnou pobočníkova ochranná kouzla, ale nevzdával se, bojoval dál, kouzlil, bodal a sekal mečem.
Elegianus postupoval, zabíjel a najednou jeho ochranné kouzlo na okamžik selhalo, jeden zásah mu vyrazil meč z ruky. Zastavil se. Začal odříkávat slova mocného kouzla, jednoho z nejmocnějších, které znal, prudce při tom gestikuloval, slabiky byly drsné a zněly nepříjemně, byla to vrcholná černá magie, černá magie v rukou zlosyna, vraha a násilníka tak mocného, že se o tom nikomu ani nesnilo.
Poslední pohyb, poslední zakřičené slovo a kolem mága se rozvířil prostor, začalo to trhat vojáky, kteří se ho snažili zasáhnout, na malinkaté kousky, které se rozlétaly s krví do okolí. Elegianus to kouzlo ovládal svou myslí, rozpínal ho a posouval, zabíjel desítky a stovky vojáků tisícovkové armády, pročišťoval cestu před sebou, bylo to pro něj jako extáze, to ničení, boj a smrt.
Jeho jednotky postupovaly a také zabíjely, fanaticky jej následovaly, zabíjely i umíraly v jeho jménu. Měl je už skoro za zády, sám se probil desítkami řad nepřátel v širokém pásu, a jeho muži likvidovali ty, které nezabil on.
Jeho kouzlo bylo velmi mocné, ale i taková kouzla mají omezené trvání, když selhalo, zavolal na své muže: „Bojujte, statečně mí vojáci, jsem s vámi, pokud máme zemřít, tak potom všichni.“
Záhy vyřkl zase něco v jazyku magie a jeho meč byl opět v ruce majitele, stále zářil. Začal znovu krutý boj. Sekal a bodal, mumlal slova zaklínadla, když dozněla, při každém dalším úderu se z jeho meče vyvalil blesk a zasáhl nepřítele. Jeho volná ruka metala kletby, blesky a plameny, meč zabíjel dvakrát jedním úderem a on se živil bolestí a smrtí nepřátel ještě víc než předtím.
Prosekával se nepřáteli, zabíjel je kouzly, ale pak se čas jako by kolem zastavil, cítil silné časové kouzlo, vojáci se zastavili, jeho i ti nepřátelští.
„Postav se někomu kdo je ti roven Elegianusi.“ Ozval se sytý hlas, nebylo poznat, zda ženský či mužský, jako by z hůry a pak se v bílé záři objevila postava. Vznášela se zhruba pět metrů nad bojištěm a dvacet metrů od šíleného velitele Elegianuse. Za okamžik se začala snášet k němu.
„A kdo má být ten mně rovný?“ zeptal se hrdým, posměšným hlasem. Mezitím, co se postava, stále zahalená oslepující září snášela k němu.
„Nikdo jiný, než já.“ zazněl jemný hlas mladé ženy, jemu známý. Postava se snesla na zem jen pár metrů od Elegianuse a bílá záře pohasla.
„A mě nazývají šílencem.“ Zle se zašklebil: „Ty mne nemůžeš porazit, Mariono!“
„To možná ne, ale mohu tě alespoň zdržet a armáda světla zatím rozpráší zbytky tvé kdysi mocné armády.“ pronesla mladá žena klidně, pak provedla prudké gesto a Elegianus odletěl několik desítek metrů dozadu, až za zamrzlé vojáky, mezi mrtvá těla. Vyskočila do vzduchu a v několika přemetech doskákala kousek od svého soka. Za zády se jí rozezněl ryk boje. Zrušila časové kouzlo.
Stáli tam teď proti sobě mezi mrtvými těly, Elegianus ač zaskočen jejím útokem, stihl alespoň zabránit tomu, aby spadl na zem.
„Na jak dlouho myslíš, že mne zdržíš, než zemřeš? Minutu? Dvě? Možná tři?“ ptal se jí posměšně a sebejistě.
„Nebo dost dlouho na to aby tato tvá poslední hrstka, kterou drží už jen to, že jsi s nimi, byla poražena.“ Za tou větou po něm vrhla paprsek čisté magie, ten byl ale jen bezvýsledně vstřebán jeho ochrannými kouzly.
„To nebylo moc dobré.“ řekl nevraživě a líným pohybem ruky na ni seslal blesk. Tento útok měl stejný výsledek jako její, byl vstřebán ochrannými kouzly.
„Vyzívám tě na souboj v degendře.“ Prohlásila, jako by si blesku vůbec nevšimla.
„Co?! Chceš se mnou bojovat bojovým uměním, které jsem sám vymyslel?“ Na okamžik se odmlčel: „Ano, učil jsem tě to já, myslíš, že jsem ale takový hlupák, abych tě naučil všechno? Nikdy jsem ti nevěřil, ani před těmi třemi stoletími když jsi byla mou žačkou. Nechci, abys zemřela jako na jatkách, zasloužíš si důstojnou smrt.“ odvětil jí vážně.
„Degendře meče. Tu jsem vymyslela já.“ Tasila.
„Ne. Je založena na útocích a obranách klasické degendry. Cokoliv na mne zkusíš, selže. Znám obranu na každý degenderský útok a je jedno, jestli magický, fyzický nebo spojený. Bojuj jako mág.“
„Jak chceš.“ Odhodila meč a začala odříkávat kouzlo, jemným jazykem dobré magie.
Elegianus nehodlal ale čekat, s čím na něj přijde. Spustil vlastní kouzlo, nebylo ale tak silné jako její, neměl dost času, aby mohl připravit odpovídající protiútok. Kouzlo dokončil jen o okamžik později než Mariona. Oběma se z rukou vyřinuly zářivé paprsky. Jeho byl rudý a její stříbřitý jako měsíční svit.
Paprsky se střetly mezi nimi a začali jeden pohlcovat druhý. Mariona však měla v kouzle převahu. Proti Elegianusovi stálo to, že kouzlo nemohl provést tak precizně jako ona a navíc bylo slabší, avšak on byl mocnější než Mariona. Přesto mu jeho moc nemněla příliš pomoci. Jen to o pár okamžiků oddálilo nevyhnutelné.
Chvíli spolu soupeřili, vypadalo to, že se těmi paprsky přetlačují, ale nakonec ta mladě vypadající žena prorazila paprskem svého soka a ten její se k němu začal přibližovat.
V okamžiku, kdy se dotkl jeho ruky, se rozlil ve stříbřitou záři a ta jej zahalila. Z počátku ho jen oslepila, ale za pár okamžiků ucítil tlak, jako kdyby byl hluboko pod vodu, a zvyšoval se a taky cítil žár, velký žár, začal křičet v agonii.
Každou částečku jeho těla drtil neuvěřitelný tlak a spaloval strašlivý žár. Bylo až neuvěřitelné, co dokázala dobrá magie v krajní nouzi.
Elegianus se svíjel v bolestech, ale jeho mysl se stále nevzdávala, stále hledala řešení. V posledním okamžiku před selháním jeho ochranných kouzel, která ho dělila od nejhoršího, na to přišel. Zakřičel ostře a zlobně něco nesrozumitelného a zamáchal rukama. Záře, tlak, žár, nesnesitelná bolest, vše se rozplynulo a viděl před sebou poněkud unaveně vypadající Marionu.
Nečekal na nic. „Flamovip.“ V ruce se mu zhmotnil obrovský ohnivý bič. Okamžitě jím po své sokyni šlehl, jednou, podruhé.
První rána propálila Marioně šaty a udělala hlubokou spáleninu do stehna. Než stihla, dopadnou druhá, zakřičela: „Sidolum!“ a bič jen neškodně sklouzl kolem ní.
„Eskuvipo!“ pokračovala hned v zaklínání a bič zmizel. Zase stáli jen tak proti sobě.
„Jsi dobrá, má bývalá žačko, ale ne všechno jsem tě učil já, kdo ještě?“ Získával čas na odpočinek, protože zvládnutí jejího útoku ho dost vyčerpalo.
„Quarath zvaný Dobrotivý, mnohem lepší osobnost i učitel než vy, budiž mu zemně lehká.“ odpověděla s nonšalancí a nepředstíraným klidem.
„Ano, škoda ho, nabídl jsem mu, aby se ke mně přidal. Odmítl mou nabídku, tak jsem ho zabil. Pokusil se semnou bojovat ale nedokázal mi vzdorovat. Nemněl žaludek na to aby použil kouzla, kterými by mne mohl porazit. Škemral, abych mu dopřál rychlou a bezbolestnou smrt.“ Jeho tvář se při těch slovech zkroutila do odporné grimasy.
„Ty zrůdo! K tomu by se nikdy nesnížil!“ vykřikla prudce a začala odříkávat další kouzlo. To už vlastně ani nebylo odříkávání, byl to spíše zpěv, velmi smutný zpěv. Jemně a ladně se při něm pohybovala. Bůh ví, co se jí honilo hlavou. Nejspíš byla zoufalá, uražená a ustrašená. Nejspíš proto se rozhodla použít nejmocnější z kouzel dobra. Kouzlo sebeobětování. Byla to ale jistě i její šlechetnost, která ji k tomu vedla. Pochopila, že jej asi opravdu jen tak neporazí.
Elegianus se marně pokoušel ji zastavit kouzly, chtěl ji udeřit, probodnout mečem, ale bylo to marné. Když někdo to kouzlo začal, nedalo se jej zastavit a tomu, kdo jej pronášel, poskytlo nepřekonatelnou obranu, avšak nebylo již cesty zpět.
Věděl, že je to jeho i její konec, byl ale hysterický a nechtěl si to připustit, nikdy by nevěřil, že je toho někdo opravdu schopen. Ještě se pokoušel něco křičet, ale nikdo jej neslyšel, za okamžik Marionino tělo vybuchlo v plamenech nebeské modři a vzápětí i Elegianus vzplanul smaragdovými plameny a prostě zmizel.
Toho magického boje si vojáci ani nevšimli, dokud za jejich zády něco modře nevybuchlo. Všichni se otočili a pozorovali šokovaně ten výjev. Světlo, modrý výbuch, vedle něhož za okamžik vytryskly smaragdové plameny, které se rozlétly dále mezi vojáky, kteří teď jen stáli a zírali na to, co se děje.
Plameny prolétly řadami mužů a každého se dotkly, vyléčily raněné a donutily každého upustit zbraň. Pohled shora by byl asi velmi zajímavý, leč nikdo to z ptačí perspektivy neviděl a tak nemohl popsat, jak se zelené plameny klikatily mezi stojícími vojáky.
Pak už vše mnělo rychlý spád. Když Elegianusovi vojáci viděli, že jejich velitel zemřel, hned potom, jakmile se vzpamatovali z toho šoku, začali utíkat. Nikdo je nepronásledoval, ostatní začali téměř všichni plakat, někdo tiše, jiný zcela nepokrytě a nahlas. Moc dobře věděli, kdo byl v modrých plamenech.
Tak skončila Elegianusova nespravedlivá válka, ve které padly desítky nevinných mladých mužů a jedna nevinná mocná čarodějka.
Konec