Nový začátek
Nový začátek
Toto je konečně jeden příběh, který jsem napsal jen tak. Věnuji jej tedy nadšencům pro fantasy, sci-fi a podobné žánry a všem, které to bude bavit a budou ochotni to číst.
Elegian ze Ztraceného světa
Po asi pěti stech letech jsem se vrátil, byl jsem ve svém světě, tam, kde jsem se narodil a prvních pár let svého života žil. Pak mne ale můj mistr, tehdy jím ještě nebyl, dnes už nežije, zemřel v jedné velké bitvě, dostal portálem tam, kde jsem žil a studoval magii. Byl to skvělý svět, ale chtěl jsem domů, vidět, co a jak se tam změnilo.
Nejdřív jsem byl Tomáš, pak Elegian, teď jsem opět Tomáš. Nejdřív jen obyčejný člověk, pak jsem se stal mágem, který pokračoval ve svém studiu techniky, které začal ještě doma.
Potom jsem se za pomoci magie stal zdravým člověkem, pak za asistence magie a vědy jsem se stal hybridem člověka a elfa. Teď jsem se vrátil domů a jsem zase obyčejným člověkem, alespoň na venek.
Byl jsem tedy doma a byl jsem překvapen, technika se posunula mnohem více, než jsem čekal ale to co mne překvapilo víc, byla magie. Cítil jsem ji, byla slabá, jako by kouzelníci neměli velkou moc, jakoby používali jen základní kouzla, okamžitě jsem skryl svou magii. Mágové se vzájemně cítí, ale mohou se jeden před druhý skrýt. Nikdo nevysvětlil, proč mágové vycítí magii, ale proč vysvětlit toto, když není vysvětleno ani proč a co je magie. Na tom ale nezáleží, musel jsem těch pár chvil pro mágy zářit jako žárovka o půlnoci v hájovně uprostřed hlubokého lesa.
Hned, když jsem zamaskoval sebe, zamaskoval jsem i loď, kterou jsem přiletěl, byla to taková syntéza technologie a magie, jak vznikla, je však jiný příběh.
Zamaskoval jsem tedy sebe i loď a vydal se na místa, která jsem kdysi znával, která byla mým domovem. Tedy spíš jsem se pokusil vydat, lesy už neexistovaly anebo se rozšířily mnohem dál. Věděl jsem, že je to bláhovost, zkusit jsem to však musel.
Nejdříve jsem se, jak jsem řekl, pohyboval spíše divočinou, nezáleželo tedy na mém rouchu, které jsem byl zvyklý nosit, když jsem se však dostal mezi lidi, okamžitě jsem přizpůsobil svůj oděv. Procházel jsem jakýmsi městem, nevím, jak se jmenovalo, ani co tam bývalo dříve. Ovšem lidské zvyky se nezměnily, ne o moc od dob, kdy jsem byl mlád.
Vypadal jsem tak na třicet let, zaujala mne však jedna skupinka mladých lidí, nebylo jim více než osmnáct či devatenáct let.
Bezcílně bloumali městem, povídali si a přemýšleli co za lotrovinu vyvést, někteří z nich byli mágové. Je pravda, že za mých časů nebyli všichni mladí jen raubíři, ale mnoho z nich ano. Vraťme se však k těm, kteří mne jako první lidé zaujali. To, že se chystají něco provést, jim čišelo z očí. Nenápadně jsem šel jejich směrem a pozoroval je.
Chvíli jen šli a povídali si, nejsem si jist, jakou řečí mluvili, už dávno jsem na sebe použil zaklínadlo, které mi umožňovalo rozumět jakémukoli jazyku. Vyměňovali si urážky a vzájemně se popichovali, zase mi došlo, jak málo se u mládeže změnilo. Asi po pěti minutách se stalo zhruba to, co jsem čekal.
Proti nim šel mladík, asi tak starý jako oni. Nebyl vyloženě ošklivý, ale chyběla mu jakási jiskra, která by vzbuzovala jakýkoli zájem. Vypadal velmi křehce, na nose měl brýle, jejichž bočnice se ztrácely za delšími hnědými lehce se stáčejícími vlasy. Vlastně mi dost připomínal mne před tím, než mi můj mistr upravil tělo, nehledě na genetické modifikace, které jsem na sobě provedl sám. Mne však zaujalo, že má nadání pro magii, ale nerozvinuté. Nebyl to velký potenciál, proti mágům světa, ve kterém jsem strávil tolik let, mohl být ve výsledku stěží lehce nadprůměrný, ale pořád se mi to zdálo víc, než co jsem v tu chvíli cítil u kohokoli jiného.
V okamžiku, kdy míjeli toho mladíka, jeden z té skupiny schválně udělal krok takovým směrem, aby do něj vrazil, což se nakonec stalo.
„Co děláš, ty pitomče,“ vyjel hned po mladíkovi ten, který do něj úmyslně vrazil.
„Já jsem nic neudělal, to ty jsi do mne vrazil,“ bránil se hned mladík a rovnal si při tom brýle, které se mu tím nárazem sesunuly až k okraji nosu.
„Hmm, nenechá si skákat po hlavě, to se mi líbí,“ pomyslel jsem si.
„Cože? Tak ty do mě vrazíš a ještě budeš tvrdit, že jsi nic neprovedl?!“ Zakřičel už útočník, pak něco zamumlal, pak prostor kolem nich jako by zmatněl a já viděl jen, jak hnědovlasý mladík leží na zemi u nohou celé té malé bandy, svíjí se v bolestivé křeči a sténá. Všichni se rozesmáli.
Takové barbarské zneužívání magie jsem nebyl ochoten sledovat, vlastně, nebyl bych ochoten sledovat jakékoli ubližování druhým, ne potom, kolik krutostí jsem sám napáchal během té strašlivé války ve … no to je také jiný a dlouhý příběh.
Překonal jsem těch pár desítek metrů, které mne od nich dělily, a řekl jsem: „Pusť jej a hned.“ Mohl jsem jeho kouzlo ukončit dvěma slovy, nechtěl jsem však prozradit své schopnosti, zvlášť když to nebylo nutné. Vždy jsem kolem sebe měl ochranné kouzlo, které bylo pokud možno nezjistitelné.
„Nevidím důvod, pokud se k němu nechceš přidat, tak se raději ztrať.“ Odsekl mi, jako kdyby si odplivl.
„Řekl jsem, pusť jej. Nebudu se víc opakovat,“ zasyčel jsem.
To ho asi rozčílilo, protože ztratil kontrolu nad kouzlem a přestalo účinkovat. Nasupeně vydechl, rozehnal se na mne rukou a křičel do toho nějaké kouzlo, které snad mělo zesílit úder anebo mne omráčit po úderu, nevím.
Zasáhl mne, no ne mne ale mé ochranné kouzlo. Vstřebalo magickou část a vrátilo fyzický útok. Mladík zakřičel bolestí a chytil si druhou rukou zraněnou pěst.
V témže okamžiku, kdy útočník zakřičel, se ostatní otočili a začali utíkat. (Hnědovlasý mladík stále ležel na zemi.)
„Být tebou hochu, otočím se a utíkám za svými zjevně skvělými přáteli,“ prohlásil jsem. Neváhal a udělal to. V běhu se ale otočil a zakřičel na mne: „Nevím, jak jsi to udělal, ale získal jsi nepřítele, najdu si tě.“
Nad tím jsem se jen pousmál, měl jsem jiné starosti. Přešel jsem pár kroků, které mne dělily od mladíka, jehož srazil ten úročník. Klekl jsem si a převrátil ho pomalu na záda. „Jsi v pořádku? Raději se moc nehýbej,“ řekl jsem mu.
„Myslím, že jsem v pořádku, ta křeč už odezněla, ale všecko mě bolí,“ odpověděl slabým hlasem.(Musím podotknout, že mne „fascinovalo“, s jakou netečností nás lidé obcházeli, nebylo jich moc, ale všichni jen prošli. Opravdu se toho moc ve společnosti za těch pět století nezměnilo.)
„Tak chvilku klidně lež, já se podívám co ti je a zkusím ti ulevit.“ Když jsem viděl výraz v jeho tváři, pro jistotu jsem dodal: „Neboj se, nebude to bolet.“ To ho uklidnilo.
Zvedl jsem ruce nad jeho hlavu a pronesl zaklínadlo. Postupně jsem přejížděl rukama nad jeho tělem a zkoumal, co je v nepořádku. Bylo toho dost, ale hlavně měl lehce demineralizované a namožené svaly tím kouzlem a křečí, to způsobilo bolest, za pár hodin se to mohlo upravit samo. Zrušil jsem kouzlo, pronesl další zaklínadlo a tím mu ulevil od bolesti.
„Jsi v pořádku. Dej mi ruku, pomůžu ti na nohy,“ řekl jsem, podávaje mu ruku.
„Nevím jak vám poděkovat,“ vysoukával ze sebe, když vstával. Znělo to ale dost zaraženě.
„To nestálo za řeč, ale byl bych rád, kdybys mi odpověděl na pár otázek.“
„To udělám rád, jen, spěchám, takže pokud byste mne mohl následovat a ptát se cestou…“ naznačil rukou mladík.
„Ale jistě.“ Udělal jsem pár kroků směrem, který naznačil, a on se vydal za mnou.
„Tak se ptejte.“
„No, nejdříve mne zajímá, proč jsi ze mne tak zaražený, když pominu to, že jsem ti pomohl, což asi není zvykem.“
„No víte, on není nikdo tak starý jako vy, kdo by ovládal magii. Nejstaršímu kouzelníkovi je asi dvacet dva let. Odkud jste, že to nevíte?“
„Řekněme, že hodně z daleka, to je dlouhý příběh. Jak dlouho to je, co se objevili lidé s těmito schopnostmi?“
„Asi pět let. Našli se tou dobou nějaké tisíce let staré knihy, psané snad dokonce ručně, moc o tom nevím. Bylo v nich psáno o magii, jak ji používat a nějaká kouzla, rozšířilo se to po internetu.“
„K čertu, takže někdo sem dopravil knihy o magii, nejspíš hned při rozdělení světa. (To je další dlouhý příběh, tento svět a svět, ve kterém jsem žil ta staletí, byli kdysi jedním.) Dostalo se sem i dost magické krve ale při nepoužívání a mísení s netalentovanými postupně zdegenerovaly magické schopnosti. Jen proč mají teď nadání mladí?“ pomyslel jsem si.
„Hmmmm, a má to nějaký řád? Je nějaký spolek, který by mágy sdružoval anebo je řídil?“
„No, něco takového je, ale řídící autoritu nemá ten spolek žádnou. Spousta mladých ovládá magii většina pro sebe, někteří s její pomocí pomáhají a jiní, jako třeba ti které jste je viděl dnes, s její pomocí ubližují.“ Vysvětloval mi mladík trpělivě.
„Fajn a teď si představ, že jsem byl pět set let v nějaké stázi a nevím co se během té doby dělo, jak se posunula technika, kultura a podobně. Mohl bys mne uvést do obrazu?“
Vytřeštil na mne oči, neptal se ale, asi mi byl vděčný nebo se bál, nevím, jen se zase zadíval na cestu a spustil: „Tak toho je strašlivá spousta. Skoro vše je napájeno elektrickou energií. Jako zdroj se používají baterie. Je to ale zdroj o kapacitě asi jako…“ na chvíli se zamyslel „…asi jako atomová elektrárna. Několik dní běžící atomová elektrárna. Jak to funguje, však netuším.
Nemáme peníze, vše funguje na otisk prstu nebo na implantovaný čip, každý člověk jich má několik. Jako dopravní prostředky se používají vznášedla, jak jistě vidíte.“ Udělal gesto, kterým jako by chtěl obsáhnout prostor. „Každý máme svůj malý osobní počítač na ruce, je takměř nezničitelný…“ odmlčel se, povytáhl si rukáv a ukázal mi ten počítač a pokračoval „… Ty počítače slouží taky jako komunikační zařízení.
Máme desítky robotů, kteří nám slouží, někteří jsou tvoření do obrazu humanoidů a mají umělou inteligenci, jiní ji mají také, ale nejsou jako humanoidi, pak jsou další, kteří mají jen určité naprogramování. Létat vesmírem nejsme schopni o moc lépe než před těmi staletími. Nevím, co víc bych řekl.“
„To mi stačí, jen ještě maličkost, kde najdu něco, jako sídlo té organizace co sdružuje mágy?“
„No možná se budete smát, ale vystavěli si něco jako chrám, s jejich schopnostmi a díky tomu, že ten kdo dostal nápad shromáždit je, je bohatý to šlo snadno. Naštěstí, ti kdo jsou v tom spolku, jsou slušní. Jen možná trochu namyšlení a megalomanští. Vrchol toho chrámu je vidět támhle napravo, ta osvětlená hnědozelená plocha.“
„Dobře děkuji Ti…jak se vlastně jmenuješ?“
„Alexandr a vy?“
„Já jsem El…Tomáš, jmenuji se Tomáš.“ Jen jsem to dořekl, mladík zastavil.
„Tak tady bydlím.“ Ukázal na jeden z domů.
„Fajn, už tě zdržím jen okamžik. Nechci tě šokovat, ale taky máš nadání pro magii a já bych tě chtěl učit. Pokud tedy budeš chtít samozřejmě.“
„Cccože? Nadání pro magii? Učit se jí? To si musím promyslet.“
„Ale jistě, to chápu.“ Sáhl jsem do kapsy a napřáhl k němu ruku s prstenem, který jsem vytáhl. „Vezmi si to, když třikrát poklepeš na ten kámen tak uslyším, co budeš říkat, a budu Tě moct také kontaktovat, a když jej budeš nosit, už ti nehrozí, že se ti stane to co dnes, ale snese to jen pár útoků.“
Mladík ten dar přijal, poděkoval mi a pak jsme se rozloučili. On zašel do domu a já se vydal směrem k tomu chrámu, zabrán do vlastních myšlenek.
„Je pochopitelné, že ty knihy, které sem někdo dostal, byly objeveny až po tisíci letech, je pochopitelná degenerace magických schopností, když tady bylo tak málo magické krve, ale proč má tyto schopnosti jen poslední generace?“ Ptal jsem se sám sebe, obracel jsem si to zprava zleva za chůze a stále mne nic nenapadalo. Když jsem byl u toho chrámu, přemýšlení jsem odložil.
U dveří stál nějaký světlovlasý mladík. Když jsem došel až k němu, zastoupil mi cestu: „Kdo jste a co tady chcete?“
Nechtělo se mi zabíjet čas, zvednul jsem místo slov ruku, zašeptal slova kouzla a na ruce se mi vytvořila světélkující koule, byla to jen malichernost, zábava při večerním posezení s přáteli, dalo se to různě rozvíjet, ale toho blonďáka to zjevně ohromilo, musel ucítit magii toho kouzla. Vyvalil na mne oči a bez slova ustoupil od dveří a otevřel mi je.
Vešel jsem do dlouhé chodby, procházel jsem jí pomalu, když jsem byl skoro na konci, otevřely se dveře na jejím konci. Nijak mne nepřekvapilo, že v nich byla další mladinká osoba, tentokrát dívka, vysoká s rezavými vlasy, očima barvy suchého listí a cítil jsem z ní magii celkem silně, tedy na zdejší poměry.
„Dobrý den,“ pozdravila sladce. „Co si přejete?“
„Rád bych mluvil s vaším…nevím, jak jej nazýváte. Prostě s někým, kdo to tady řídí.“
„Myslíte asi velmistra, jsme sice demokratické uskupení, ale on nás vede, to je pravda. Jsme ale v podstatě děti, víme o tom. Teď tady není, je ve škole a opravdu nevím, jak má rozplánovány přednášky.“
„A přijde dnes? Mohl bych na něj počkat?“
„Myslím, že přijde, je tady skoro pořád, téměř jako doma, nemá rodinu. Počkat na něj můžete, pojďte, zavedu vás někam, kde můžete počkat.“ Pokynula mi, abych šel za ní.
„Co mu vlastně chcete, pane…?“
„Jmenuji se Tomáš, pokud mne toužíte oslovovat tak, tak jsem Tomáš, a co mu chci, řeknu jen jemu, slečno…“ To už mi otevírala dveře do nějaké místnosti.
„Jmenuji se Amélie, tady se můžete posadit, lehnout si, je tady i nějaké občerstvení. Přijdu pro vás, když se Julián, velmistr, objeví.“
„Děkuji vám, slečno Amélie.“
Po mém díku kývla, otočila se a odešla.
Posadil jsem se, nebyl jsem nijak zvlášť unavený a ani jsem neměl hlad, zajímalo mne, proč magii ovládá jen nejmladší generace. Chvíli jsem uvažoval a pak jsem si vytáhl jednu knihu ze své mimoprostorové knihovny, celkem nenápadné kouzlo, tak jsem mohl doufat, že si toho nevšimne. Jmenovala se „Magie v krvi“, chvilku jsem listoval a pak jsem se začetl.
No jistě, došlo mi, tady to je, ten paradox: „Pokud je potomek mágův a nemágův, může dojít k přeskoku schopností i o několik generací, stává se to často a schopnosti jsou většinou nižší než u prvního mága rodu.“
Tady se ten paradox asi projevil u všech, snad proto, že bylo magické krve tak málo. Je to divné, ale lepší vysvětlení jsem neměl. Trvalo mi to skoro hodinu, než jsem to našel. Vrátil jsem knihu zpátky a začal se rozhlížet, kde to vlastně jsem, ale to už se vrátila Amélie. „Velmistr vás přijme, pane.“ Oznámila mi. „Račte mne následovat.“ A naznačila mi rukou směr ke dveřím.
Prošli jsme pár chodbami a zastavili se u jedněch dveří. Amélie zaklepala. „Vstupte,“ zaznělo zevnitř.
Dívka mi naznačila, že mám vejít sám. Otevřel jsem dveře a vstoupil do poměrně strohé pracovny. Obyčejný psací stůl, na něm počítač, pár knih, před stolem dvě křesla, za stolem pohodlně vyhlížející židle, ve které seděl dobře rostlý pohledný asi osmnáctiletý mladík.
„Prosím, posaďte se, pane…“ pokynul mi k židli.
„Děkuji, jmenuji se Tomáš…“ na vteřinku jsem zauvažoval, jaké užít příjmení, a pak jsem dodal: „Elegian.“ A podal jsem mladíčkovi ruku.
„Mé jméno je Julián Prestr.“ Představil se a podal mi ruku. Posadili jsme se a zeptal se mne: „Tak co si tedy přejete, pane Elegiane?“
„Je toho více, ale myslím, že to stěžejní se vám bude líbit. Nejdřív bych se ale chtěl zeptat na pár věcí, takže pokud chcete odpovídat a pak se dostat k něčemu pro vás výhodnému, buďte prosím trpělivý. Pokud nechcete, řekněte to a já půjdu.“
„Trpělivost je jeden z mých kladů, takže poslouchám a jsem připraven odpovídat.“
„Dobrá, tak mi prosím osvětlete, jak toto vaše společenství, jehož jste hlavou, funguje, co je a proč vlastně je.“
„Shromažďují se zde lidé, kteří ovládají magii, mohou spolu cvičit, povídat si, přijít může každý a stát se členem našeho řádu mágů, musí však přinést něco, čím by nás mohl obohatit, postupně tady chceme vybudovat školu magie, věnujeme se tady pokusům o tvoření kouzel. Stačí vám toto?“
„Ano. A nemáte snahu nějak kontrolovat využívání magie, jestli ji někdo zneužívá nebo podobně?“
„Žel toto je naše achilova pata, nás je tady pár set v našem řádu, pár set. Je to víc než asi devadesát procent mágů v tomto městě a blízkém okolí, alespoň těch kdo magii používají. Jenže ve světě je mágů několik stovek tisíc, hrstka proti deseti miliardám ostatních lidí, ale přesto nás je pár set, kteří jsme organizovaní, působíme jen tady a v blízkých oblastech, ti co jsou v našich řadách, jsou slušní a čestní lidé, přesto nemáme pravomoc jakkoli omezit ty, kteří svou moc zneužívají. Je pravdou, že pokud je zadržíme při činu, můžeme volat policii, ale to je vše, většinou se vyvléknou nebo utečou.“
„Jistě, rozumím a nevíte, jestli jinde není podobná organizace? Možná byste mohli spolupracovat.“
„Nemám žádné zprávy o jakékoli nám podobné organizaci.“
„Říkal jste mi ještě o tom, že tady cvičíte používání magie a snažíte se vytvářet nová kouzla. Je někdo, kdo by učil ostatní, protože vyniká?“
„Učíme se navzájem, ale nejsilnější jsem asi já, je to jeden z důvodů, proč jsem se stal velmistrem tohoto řádu. Máme k dispozici několik knih, či spíše jejich kopií, o některých jazycích magie, magii jako takové a jakési seznamy kouzel, jejich znění, provádění a o tom, co tvoří. Z tohoto studujeme. Teď mám jednu otázku já. Kdo vlastně jste?“
Usmál jsem se. „Kdo vlastně jsem? Zajímavá otázka. Jsem někdo, kdo se po tom co teď slyšel, rozhodl nabídnout se vám jako učitel. Někdo, kdo má pět set let zkušeností s magií, protože žil v jiném světě a je nejmocnějším mágem v tomto světě.“
Mladík se zatvářil skepticky a nevěřícně. „Tomu nemám důvod věřit, pane Elegiane, magii z vás vůbec necítím a rozhodně nevypadáte, že je vám pět set let, tak dlouho nikdo žít nemůže.“
„Chápu vaši skepsi, ale jak by podle vás měl vypadat člověk, kterému je pět set let? Jen hromádka kostí.“ Zasmál jsem se opět. „Magie vám prodlouží život, několikanásobně, do jisté míry se to odvíjí od velikosti magické moci a jejího používání. Necítíte mne, protože maskuji svou přítomnost, jsem zde jen pár hodin, nechtě jsem, aby se o mě vědělo, to je vše.“
„Tak to dokažte, odhalte se, nebo předveďte nějaké mocné kouzlo. Jinak vám odmítám věřit.“
S úsměvem, možná trošku samolibým jsem se zeptal: „Co je podle vás mocné kouzlo? Nedělal bych to, kdyby to nebylo nutné. Řekněte si, co mám udělat, nějak nemohu odhadnout, co je u vás mocné kouzlo.“
„Zhmotněte nějakou složitě tvarovanou sošku, vysokou alespoň půl metru,“ vyslovil nadšeně po chvíli svůj požadavek.
Kývnul jsem, zavřel oči a začal odříkávat kouzlo, složité kouzlo, řízené mou představivostí. Vzpomněl jsem si na Baryka, chudák zůstal v lodi, Baryk je můj pes, kterého jsem změnil na pegasa a on se pak naučil vracet se zpět do původní podoby a zase se změnit na pegasa.
Pamatoval jsem si každou jeho peruť, přesný tvar jeho kopyt i to, jak humorně vypadá, když pohodí ocasem i hlavou. Začal jsem kouzlu dávat tvar pegasova těla, postupně od kopyt až po okraje křídel a čenich.
Když jsem skončil, jen jsem těžce vydechl. Byl vysoký skoro metr, stálo mne to dost energie. „Tenhle pegas by asi dveřmi neprošel, že?“ zeptal jsem se s ještě samolibějším úsměvem, když jsem viděl ten ohromený výraz. Zvednul jsem se, chvíli jsem jen stál, protože se mi náhlou únavou zamotala hlava. Když jsem se vzpamatoval, došel jsem k soše. Začal jsem další kouzlo a přejížděl kolem sochy rukama, potom jsem rukama rozhodil a na zemi se objevilo pět menších identických sošek.
Došel jsem zpátky k židli, a když jsem viděl Juliánův ne už udivený, ale šokovaný obličej, zeptal jsem se zcela zbytečně: „Stačilo to?“
„Aaano.“ vykoktal.
„Výborně, budete tedy ochotni mne přijmout a integrovat do společnosti?“
„Budeme velmi, velmi vděční, pokud nás budete chtít učit ale jak to myslíte s integrováním do společnosti?“
„Myslím, že jsem se zmiňoval, že je mi zhruba pět set let a že jsem žil skoro celých těch pět set jinde a to jinde znamená v jiném světě, na jiné planetě, v jiné části vesmíru, to je složité, ale magie je mocná.“
„To mi chcete říct, že jste nejdřív žil tady, pak jste na pět set let odešel, do toho jiného světa a teď se vrátil?“ ptal se udiveně.
„Zhruba tak to je, vrátil jsem se, tam, kde jsem žil do teď, už jsem neměl co dělat, a navíc jsem chtěl zjistit, co se tady změnilo, rozhodl jsem se tedy odejít. Tady neznám vlastně nikoho, je to pár hodin, co jsem se sem vrátil. Jen od jednoho chlapce, kterého jsem mimochodem zachránil před nějakým výrostkem, který jej mučil jakýmsi kouzlem, jsem se dověděl něco málo o tom, co se změnilo a co jak funguje, ale jinak v podstatě nevím nic. Pro vaše úřady zcela jistě neexistuji, pro tehdejší společnost jsem přestal existovat, vlastně byla vymazána má existence, zase a zase magie.“
„Dobrá, takže nemáte kam jít, nemáte si jak koupit jídlo ani nic. No dobrá, integrovat do společnosti vás můžeme, to nebude problém, ale podle zákona musíte pracovat, co umíte?“
„To je složité, víte, prostudoval jsem techniku, biologii, chemii, ale vše na úrovni před pěti sty lety a podotýkám, že do školy se vrátit nechystám.“
„To nevadí, vím o jednom místě, kde vám to bude stačit a bude to výhoda. Zatím vám tady najdeme nějaký pokoj.“
Po tomto rozhovoru jsme se zvedli a mne ubytovali, já jsem si přemístil věci a zabydlel se. Pak jsem jim oznámil, že mám psa, dovolili mi vzít si ho tam. Tak jsem si přemístil Baryka také k sobě. No a co bylo dál? To je zase jiný příběh.
KONEC